Kde jsou naši hrdinové?

Tak zněla otázka, jíž si položil autor jednoho článku. Zdálo se mu, že máme málo hrdinů. Jsem si jistý, že opak je pravdou. Mnozí z vás čtou články o životě našich hraničářů, obyčejných českých lidí, z nichž mnozí prožívali v době předmnichovské i poté pro nás již těžko představitelné příběhy. Jejich spoluobčané německé národnosti, samozřejmě ne všichni, během několika let činnosti henleinovské „Sudetendeutsche Partei“, přešli na nacistickou víru a svým českým sousedům předvedli, co je německá nadřazenost a kam patří méněcenný Čech. Léta utrpení a nakonec vyhnání s nimi prožívali i němečtí antifašisté. O tom všem konkrétně se můžete dozvědět z článků, jež pravidelně na našich stránkách vyvěšujeme. Nebudeme se proto o tom dále šířit.

Zamyslete se však již nad tím, že muži z českých rodin v té nekritičtější době byli mobilizováni. Zůstaly doma jen matky s dětmi, starší lidé. Nebyla taková česká i antifašistická německá matka, které zajišťovaly pro své děti a starší příbuzné vše potřebné, včetně bezpečnosti, pokud to bylo v jejích silách možné, hrdinkami? Někdy utíkaly z domova s dětmi, s uzlíky, německé nadávky je provázely, nezřídka i kameny, slyšely i střelbu. Často dokonce ani nevěděly, kde večer hlavu složí. Kolik utrpení musely tyto ženy prožít? Ano, tyto matky hrdinkami byly!

O hrdinství našich četníků, policistů, finančníků, celníků a samozřejmě i vojáků, z nichž mnozí sloužili v jednotkách Stráže obrany státu, nepochybuji. Byli to skuteční hrdinové, kteří při plnění svých povinností platili krví a životy. Muka však prožívali i muži, civilisté, zvláště ti, kteří pracovali léta ve vlasteneckých funkcích Denní “soužití“ s československými občany německé národnosti bylo těžké. Bylo spojeno s mnohými riziky, které museli postupovat. Dokonce museli i bránit své děti před útoky znacizovaných německých mladíků. Myslím si, že jen „žít“ v prostředí denního teroru, neutíkat před násilnostmi německých „sousedů“, bránit tak naši českou zemi, bylo hrdinstvím.

Ano, máme hodně hrdinů, o nichž bychom měli více mluvit. Mohou být pro nás i dnes příkladem. Proto, prosíme, čtěte o nich, přeposílejte články o hrdinství našich hraničářů. Šiřte tyto informace všemi možnými způsoby. Jen tak můžeme čelit nepravdám, lžím o poklidném soužití Čechů s Němci, o němž nám bájí sami landsmani a přátelé „sudetoněmecké věci“. To jsou ti, kteří pomáhají již dlouhodobě přepisovat naše dějiny. I za historickou pravdu, pokud nechceme, aby byla nahrazována sudeťáckou lží, musíme bojovat.

Čest a sláva našim hrdinům!

Dr. O. Tuleškov